Rozhovor s TOMÁŠEM ZIMOU, rektorem Univerzity Karlovy, lékařem a biochemikem pro Ekonomický magazín.

Jak vidíte vy z pohledu lékaře a biochemika současnou pandemii coronaviru?

Konec roku 2019 a rok 2020 byl nejen pro Českou republiku, ale pro celý svět, rokem zlomovým. Na jedné straně se ukázalo, jak je naše civilizace vyspělá, když jsme na koronavirus dokázali rychle reagovat a začali s ním bojovat, na druhé straně je evidentní, že i přes všechnu tu současnou vyspělost dokáže virus způsobit výrazné ztráty jak na životech, tak i v ekonomické a psycho-sociální oblasti lidského života. Současná pandemie bude mít bezpochyby obrovský dopad pro každodenní život milionů lidí na planetě.

S každým dalším dnem, kdy se objeví další informace o rychlejším postupu očkování, věřím, že jsme čím dále tím více připraveni. Nemohu se však zbavit dojmu, že všechno řešíme strašně pozdě, na poslední chvíli, nekoordinovaně, neorganizovaně. Nicméně věřme tomu, že vakcína a proočkovaná populace nás skutečně může dostat z této obrovské krize ven. A podaří-li se naočkovat maximum lidí, život by se mohl vrátit tam, kde byl.

Jak hodnotíte při relativně nízké smrtnosti všechna přijatá opatření?

Jen v České republice na onemocnění v souvislosti s koronavirem zemřelo přes dvacet šest tisíc lidí. Celosvětově se úmrtnost blíží ke třem milionům lidí. Ta čísla se v porovnání s celosvětovou populací nemusí zdát vysoká, ale samozřejmě je velká škoda a nenahraditelná ztráta každého života. Důležitým údajem u každého virového onemocnění je smrtnost, definovaná jako podíl počtu úmrtí na počtu laboratorně prokázaných onemocnění.

Naši vládu je třeba ocenit za to, že se na začátku pandemie nebála a přijala razantní opatření. Ale vyčítám jí často chaotické rozhodování a informování veřejnosti, které nebylo často podložené daty, a přitom život v zemi zásadně ovlivňující. Politika ze strany státu by měla být uklidňující, vysvětlující a proaktivní, nikoli vytvářející paniku. Vyčítám jí také mnohaměsíční izolaci seniorů a nejdelší uzavření škol v zemích EU, která se podepsala na jejich psychickém zdraví. Vláda měla situaci v naší zemi vyhodnocovat po týdnu, rychle reagovat a hledat řešení.

Kardinál Dominik Duka nedávno řekl, že jsme svědky pádu modly člověka, který všechno ví, o všem rozhoduje a je neomezeně svobodný. Člověk si s hrůzou uvědomil, že je smrtelný. Jak to vidíte vy? 

S těmito slovy musím souhlasit. Žijeme v relativním blahobytu, zdravotnictví je na velmi vysoké úrovni, lidé mají práci, netrpí bídou, jsme technologicky na výši. Na druhé straně se ukázalo, jak je naše civilizace křehká a může být snadno ovlivněna. Možná je to znamení, že bychom neměli tolik lpět na materiálních statcích, ale více se starat o své bližní a přátele, zastavit se a nehnat se tak zběsile dopředu. Být spolu, komunikovat, soucítit, vnímat se, naslouchat si, pomáhat si…Být lidskými bytostmi.

V roce 1920 svět zachvátila španělská chřipka. V roce 2020 to byla čínská chřipka. Podle symptomů jsou tyto dvě epidemie velmi podobné. Jak to vidíte vy jako lékař a biochemik?

Na španělskou chřipku během dvou let zemřely desítky milionů lidí. V letech 1918 až 1919 totiž nevěděli to, co víme o šíření virů a respiračních onemocnění dnes. Lidé byli zbídačení válkou, nedostatkem jídla apod. Pandemie z roku 1918 se projevila ve třech vlnách, od jara 1918 do zimy 1919. Celosvětově zabila padesát až sto milionů lidí. První vlna na jaře roku 1918 byla relativně mírná. K většině úmrtí na španělskou chřipku došlo na podzim roku 1918, tedy během druhé, a zároveň nejhorší vlny. Ve srovnání s obdobím španělské chřipky je úroveň současné klinické praxe naprosto jiná. Tehdejší lékaři nedisponovali plicními ventilátory, přístroji ECMO nebo moderními antivirotiky. Odlišná je situace a viry.

Dnešní svět obecně touží po jistotě. Zaručený život, zaručená mzda či plat, sociální jistoty. Přesto je obecně známé, že svět není bezpečné místo k žití. Co s tím?

Já si nemyslím, že svět není bezpečné místo k žití. Kde jinde bychom měli tedy žít? Pravdou je, že v posledních letech lidé v tzv. „západním světě“ mohli nabýt pocitu, že žijí a budou žít bezpečný život. Mají práci, peníze, kvalitní zdravotnictví, žijí dlouhodobě v míru bez velkých válečných konfliktů. V takové situaci člověk velice snadno „zpohodlní“ a zapomene na to, co je v životě důležité. Osobně vnímám současnou pandemii jako určitý budíček, abychom se probudili a začali přemýšlet o tom, zda život, který žijeme a to, za čím se ženeme, je to správné. A zda to má být naším cílem.

Současný svět vidí velkou naději ve vakcíně. Jak se na vakcinaci díváte vy? Co imunita člověka?

Aktuálně největší nadějí pro návrat do „starých kolejí“ je vakcinace, především lidí, kteří jsou v ohrožených skupinách. Začali jsme očkovat, a to po necelém roce, kdy se na světě objevila infekce SARS-CoV-2. Je ale jasné, že vakcína vir zcela nevyhladí, ale ochrání rizikové skupiny a nemoc se projeví v daleko menším počtu nemocných, a uleví tak zdravotnickému systému a očkovaní mají lehčí průběh u případného onemocnění. Často se zapomíná na to, že takřka úplná eradikace některých chorob očkováním je velkým výdobytkem minulého století – neštovice, černý kašel či tetanus. Jsem zastáncem očkování, ale nezapomínejme, že  vakcíny – jako každé jiné léky – mohou mít vedlejší účinky a je nutné s tím počítat. Vakcína nás ale skutečně může dostat z této obrovské krize ven.

Velkým problémem je vzdělávání. Ve světě se školy zavírají až poslední. Jak vy se díváte na distanční výuku?

Ano, zavírání škol včetně vysokých je velkým problémem, který se může projevit klidně až za několik let. Týká se to aktuálně základních škol a maturantů. U nás na UK jsme byli během velmi krátké doby nuceni ve většině studijních programů nahradit prezenční výuku výukou distanční a distančně řešit i některé zápočty a zkoušky.  Něco jde poskytovat centrálně, ale klíčové jsou fakulty, jejich katedry a ústavy. Mnoho z nich se se situací vypořádalo výborně a zajistilo interaktivní a intenzivní výuku. Největším problémem pro studenty zůstávají chybějící stáže a praktická výuka, kterou není možné zatím většinou realizovat. Někteří studenti zvládli přechod dobře, ale většině z nich chybí kontakt se spolužáky a učiteli s možností diskuse. Část z nich trápí izolace, samota, pocit nejistoty. Navíc studenti prvních ročníků neměli v řadě případů ani možnost potkat se se svými spolužáky osobně. Fakulty i rektorát se snaží být studentům oporou. Zvláště Centrum Carolina, které funguje v rámci UK POINT, je místem, kde se student může poradit v případě ekonomických problémů či v případě duševní nepohody.

Na UK doufáme v co nejrychlejší návrat zpět do škol co největšího počtu studentů. Řešením by mohly být různé druhy „rychlotestů“, které by mohly umožnit, že by se studenti mohli do lavic navrátit. Současná situace není určitě dlouhodobě udržitelná.

Jak vnímáte jako rektor Univerzity Karlovy rok u nás zavřené školy od základních až po vysoké. Dochází tím k devastaci a degradaci vzdělání? Jaké to má dopady na žáky a studenty? A do budoucna?

Tohle opatření osobně vnímám jako jedno z nejvíce kontraproduktivních. Negativní vliv jak na žáky základních, tak středních i vysokých škol bude velice výrazný. ČR bohužel patří mezi země, ve kterých jsou školy nejdéle zavřené. Již rok se čeští školáci učí on-line a ačkoliv se všechny školy snaží dělat to nejlepší, co mohou, dopad do tuzemského školství bude značný. Řadu žáků základních škol se navíc do výuky on-line nepodařilo vůbec zapojit. Studium je také o sociálních kontaktech se spolužáky, vrstevníky, učiteli, je to o diskuzi nad problémy. I po roce platí, že mladí lidé, děti, studenti jsou nejméně zasaženou skupinou, navíc již máme možnosti, jak jim výuku dopřát, například pomocí pravidelného neinvazivního testování a očkování pedagogů. A pokud jde o budoucnost, tak probíhá snaha o co největší proočkování učitelů, z tohoto pohledu by již nemělo nic bránit tomu, aby děti a studenti se vrátili k běžné formě výuky.

Mnoho studentů pomáhá v nemocnicích. Zvláště pro studenty medicíny to může být neocenitelná zkušenost. Jak je na tom Univerzita Karlova?  

Studenti všech našich pěti lékařských fakult hned na počátku zorganizovali dobrovolnickou pomoc zdravotnickým zařízením – nemocnicím, které se účastnilo více než 5 000 studentů, také byly podobně jako nyní povoláni k pracovní povinnosti. Ve zdravotnických a sociálních zařízeních, při výuce žáků a na řadě dalších míst pomáhali a pomáhají i studenti Farmaceutické fakulty, Pedagogické fakulty a dalších fakult. Kolegové z Pedagogické fakulty se zapojili do projektu výuky dětí zdravotnického personálu. Angažovali jsme se i v tzv. „sousedské pomoci“ a nabízeli jsme podporu poskytovatelům zdravotnických, sociálních či pečovatelských služeb.

Dá se říci, že jsme na začátku nové epochy, kdy se změnilo společensko-ekonomické klima ve společnosti a ve světě. Co to podle vás přinese?

Svět určitě nebude jako dříve, ale na druhou stranu se musíme co nejvíce snažit o návrat k tomu, jaké to bylo před koronavirem. Změny osobně očekávám ve všech oblastech lidského života. Myslím si, že covid-19 už s námi zůstane a budoucnost záleží na mnoha neznámých. Ve společnosti přetrvává strach a obavy. Chybí nám analýza situace, na kterou bychom mohli reagovat. Například nevíme, jak dlouho trvá imunita po prodělané infekci, ani nevíme, jak bude reagovat vláda, jednotlivci.

S dopady současné pandemie se budeme potýkat ještě dlouho po skončení. Mnozí lékaři varují, že bude mnoho posttraumatických stavů a onemocnění. Také nárůst onkologických a kardiovaskulárních onemocnění. Co si o tom myslíte?  

Jisté je, že nás všechny čeká velice složitá a komplikovaná doba. Naše zdravotnictví bude ještě dlouhé měsíce či roky řešit dobíhající případy koronaviru, navíc se zajisté přidají i chronické případy. Zatím ještě přesně bohužel nejsme schopní jako vědci odhadnout, jaké dlouhodobé komplikace covid přinese. Je to aktuálně předmětem výzkumu. Lékaři budou samozřejmě muset řešit následky současné doby, kdy jsou lidé vystrašení, rostou různé závislosti, násilí, lidé jsou frustrovaní a propadají depresím, často přichází o živobytí. Navíc se odkládají i dlouho plánované operace a vyšetření, které v konečném důsledku mohou přinést další komplikace, zhoršení stavu. Nelze též zapomenout na nyní zvýšené náklady na zdravotní péči a riziko financovat v budoucnu zdravotní péči, na jakou jsme zvyklí.

Druhým dopadem budou ekonomické propady. Na druhé straně se do těchto propadů skryjí chyby vlád a potřeba restrukturalizace, která musela přijít i bez pandemie. Jak podle vás bude vypadat svět po pandemii? 

Dá se odhadnout, kdy pandemie skončí? Jsme už za bodem zlomu? Co bude tím bodem, že je již pandemie za námi?

Osobně si myslím, že se již k bodu zlomu blížíme. Výrazně tomu pomohl vývoj vakcín a očkování, díky kterým se situace snad začíná obracet k lepšímu.  Je třeba poděkovat zdravotníkům, kteří pečují o nemocné a všem, kteří v náročných podmínkách zajišťují každodenní náš život. Jsem přesvědčen, že díky kvalitnímu zdravotnictví a očkování je možno vidět světlo na konci tunelu. Cílem je, abychom epidemii zastavili v komunitním šíření, a k tomu bychom měli proočkovat šedesát až sedmdesát procent tuzemské populace. Odhaduji, že by to mohlo být během léta. Doufejme a věřme!

Sám jste si onemocnění Covid-19 prodělal. Změnil se váš pohled na Covid-19? Jak se dá naučit žít s viry?

Ano, onemocnění covid jsem prodělal, nicméně od počátku pandemie říkám, že z něj nesmíme mít strach, ale musíme mít respekt. Vždy jsem zmiňoval nutnost tří „R“, podporoval jsem a podporuji očkování a nutnost očkovat zdravotníky, hasiče, policii a učitele atd, ale vždy jsem též zmiňoval – od počátku epidemie – že virus nezmizí, že to je naivní představa. A v tom jsem měl, bohužel, smutnou pravdu. Nikdy nevymýtíme ani bezpříznakové pacienty, kteří mohou šířit nemoc dál.  Já jsem apeloval a stále apeluji na to, aby se očkovalo, aby se dodržovala hygienická pravidla, která mohou v boji s koronavirem pomoci, ale na druhou stranu říkám, aby se nedělaly zbytečné věci, které lidem nepomohou a jen je omezí. Však si všímáme, jak dramaticky rostou psychické problémy, domácí násilí, kolik našich studentů využívá našich poraden a potýká se s těžkostmi, kolik lidi má existenční problémy nebo dokonce přišlo o práci. Každého lidského života je škoda a osobně cítím se všemi, které v tomto smyslu pandemie postihla. To jsou ztráty nenahraditelné. Prakticky všichni už téměř rok žijeme v nejistotě, a v obavách. Viry tu byly, jsou a budou, musíme tuto skutečnost přijmout a zároveň se na tuto situaci snažit adekvátně reagovat. Věřím, že výroba vakcín, která v poslední době probíhá, a rychlejší tempo proočkování celé populace nás všechny vrátí do normálního života. Přeji to nám všem.

Děkuji za rozhovor.

Zdroj: Pavel Veselý

Foto: Vladimír Šigut