Datum vydání: 21.02.2022 | Datum importu: 21.02.2022 1:14
Zdroj: tydenikhrot.cz +1 | Rubrika: Rozhovory | Strana 0 | Autor: Vladimír Barák
Vydavatel: HROT s.r.o.
O kandidatuře na hlavu státu vážně uvažuji, říká Tomáš Zima, emeritní rektor Univerzity Karlovy.
Tomáš Zima na konci ledna skončil jako rektor Univerzity Karlovy. Dovršil druhé funkční období, potřetí již kandidovat nemohl. Teď svou pozornost zaměřil na pozici nejvyšší. Post prezidenta republiky prý vnímá jako příležitost, jak spojovat rozhádanou českou společnost.
Vyprázdnil se vám spolu s koncem v čele Univerzity Karlovy diář?
Zatím ne. Teď se nacházím v období předávání funkce, kdy řeším různé záležitosti související s nástupem nové rektorky, profesorky Mileny Králíčkové. Nadále jsem přednostou Ústavu klinické biochemie a laboratorní diagnostiky 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Volného času tedy od nového měsíce více nemám, ale ubylo odpovědnosti a starostí.
Koncem loňského roku o vás vyšla kniha Lékař zdravého rozumu. V jejím závěru říkáte, že z veřejného života nezmizíte ani po odchodu z funkce rektora. Co si pod tím máme představit?
Že i nadále budu aktivní, třeba svou působností v odborných orgánech. Jsem členem vědecké rady ministerstva zdravotnictví a předsednictva České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. V nemocnici vedu biochemický ústav, učím na 1. lékařské fakultě UK, jsem rovněž členem kolegia nové rektorky a nadále se budu vyjadřovat k tomu, jakým směrem kráčí naše školství, ale třeba i zdravotnictví.
Mířil jsem spíše na viditelnější a významnější veřejné pozice. Spekuluje se, že příští rok zkusíte zasáhnout do volby prezidenta. Nečetl jsem, že byste to vyloučil. Jak to tedy je?
Nevyloučil jsem to zcela záměrně. Nad prezidentskou volbou vážně uvažuji. Zatím je to ve fázi konzultací s přáteli a blízkými kolegy, mými nejbližšími. Mluvím s lidmi v Praze i mimo hlavní město. Důležité pro mě bude stanovisko těch, kterých si vážím a které mám rád. Než člověk řekne jasné ano k natolik významné věci, musí zvážit všechna pro a proti. A podle toho se rozhodnu.
Co všechno do sebe musí zapadnout, abyste kandidaturu ohlásil?
První věcí je zdraví. Bez odpovídající fyzické kondice bych do volby rozhodně nešel. Druhou věcí je podpora lidí. A třetí jsou spolehliví a kvalitní spolupracovníci.
Vychází to zatím?
Zatím ano. Ale na druhou stranu musím říct, že opravdu důležitá pro mě bude podpora ze strany široké veřejnosti. Dosud jsem se pohyboval ve světě medicíny a v univerzitním prostředí. Rozhodující pro mě bude, co na případnou kandidaturu řeknou lidé. Prezident totiž musí zastupovat všechny občany.
Dva poslední prezidenti, Václav Klaus a Miloš Zeman, byli předtím kariérními politiky. Je pro prezidentskou funkci výhoda být politikem?
V něčem to může být výhodné, ale zároveň to takovou osobnost do značné míry omezuje. Jako politik jste totiž reprezentantem jedné politické strany, pokud tedy nepočítáme ty, kteří během své kariéry stihli stran víc… Dlouhodobá příslušnost k nějaké straně v očích voliče takovou osobnost zaškatulkovává. Václav Klaus byl dlouho považován za představitele ODS, Miloš Zeman pak ČSSD. Oba byli a dosud jsou nějakým způsobem kategorizováni. Dosáhli úžasných výsledků a ve své době byli hlavními aktéry politického dění. Dnes je ale doba jiná. Nemáme tu dvě hlavní politické strany, ale mnoho stran a hnutí. Politické spektrum je pestřejší a zaujmout je mnohem složitější. Nestačí být osobností jedné konkrétní politické strany.
Nastal čas na apolitickou osobnost ve funkci prezidenta?
Neumím si představit, že by se hlavou státu stal někdo, kdo nemá zkušenost s politickým prostředím, s řízením nějaké instituce. Kdyby se někdo takový opravdu ucházel o hlasy voličů a dosáhl významných preferencí, překvapilo by mě to. Ale rozhodují občané.
Co vás na prezidentské funkci láká, že ji vůbec zvažujete?
Nevím, zda se hodí slovo láká… Baví mě dávat lidi dohromady, stmelovat je. A to, co teď kolem sebe vidím, je rozdělená společnost. Vnímám to jako výzvu.
Spousta kandidátů se vymezuje vůči politickým stranám. Chtějí být vnímáni jako občanští kandidáti. Je to cesta?
To je přesná ukázka toho, co je ve společnosti špatně. Když se a priori někdo vůči něčemu vymezuje. Souhlasím, že existují politické názory, které je třeba odmítat z principu, ale pokud se někdo od začátku vymezuje, pak na samotném startu vykopává příkop. To není dobrý začátek a nemůže to vést k ničemu dobrému.
Chtěl byste pro případnou kandidaturu získat podporu politických stran?
Ano, chtěl bych mluvit s politiky. A to napříč politickým spektrem.
V již citované knize jste uvedl, že teď půjde o hodně. Budeme muset vyřešit problémy lokální, ale také se zapojit do řešení těch globálních. Jaké problémy máte na mysli?
Problémem číslo jedna i nadále zůstává covid-19, se kterým se už musíme vypořádat a naučit se s ním žít. Musíme se vrátit do normálu a já věřím, že se to stane již brzy. Chci, aby se lidé mohli bez omezení setkávat, aby se obnovil společenský a kulturní život.
Jaká další výzva před námi stojí?
Čím dál více se dostává do popředí téma udržitelnosti a nových zdrojů energie. Jsme svědky situace, kdy se statisíce lidí dostávají do obrovského problému kvůli dramatickému růstu cen energií. Slyšíme kolem sebe spoustu doporučení a možností, jak z toho ven. Podle mě ale v celé diskusi trochu chybí racionální pohled. Zvážení toho, co je opravdu reálné.
Na jedné straně potřebujeme zdroje energie. Na straně druhé je ale třeba přemýšlet, kde je vezmeme a zda ekonomicky a společensky dávají smysl. Jsem pro, abychom podporovali udržitelné zdroje energie. Ale vždy zůstávejme realističtí. Osobně bych se více soustředil na vědu a výzkum, například v oblasti vodíkových zdrojů. Mezi další výzvy patří rozdělení české společnosti na několik táborů a v neposlední řadě otázky spojené se stárnutím populace.
Česká republika jako malý stát uprostřed Evropy ale zase tolik nezmůže…
Ano, to je už záležitostí společné evropské politiky. Pokud chceme něco zásadního prosadit, a to bychom měli chtít, protože musíme udržet planetu v dobré kondici, bez spolupráce s dalšími zeměmi to nepůjde. V tom Evropskou unii nepodceňuji. Je významným globálním hráčem a jen spolu dokážeme být silným partnerem pro takové země, jako je Čína, Rusko či USA.
Lidi ale trápí také zvyšující se ceny všeho neboli vysoká inflace. Jak z toho ven?
Bohužel, jedná se o další dopad pandemie. Ta obnažila spoustu problémů. Třeba že v dnešní globalizované době můžeme čelit nedostatku surovin, o čemž jsme předtím přemýšleli jen málo. Nebo že jsme poměrně dost závislí na Číně. Do inflace ale promlouvá také cena bytů, která je rekordní, a pro výraznou část populace se stává možnost pořídit si vlastní bydlení nedosažitelnou. Inflace bude po určité době klesat v rámci ekonomických cyklů a je třeba činit kroky, aby toto nastalo co nejdříve.
Kabinet Petra Fialy (ODS) schválil rozpočet s deficitem 280 miliard. Je úspornější, než co plánoval předchozí kabinet. Ale i tak sklidil kritiku. Podle Václava Klause je úsporný málo, chybí mu reformní přístup. Pro šéfa odborů Josefa Středulu zase příliš, škrtání prý prosperitu nepřinese. Co si o tom myslíte vy?
Pravda je někde uprostřed. Během řízení největší české univerzity jsem několikrát kroutil hlavou nad tím, jak přebujelá je v Česku administrativa a byrokracie. Tady bych viděl prostor k úsporám. Spousta věcí už může fungovat digitálně, nemusíme kvůli nim platit další pracovní sílu. Zároveň bychom měli víc investovat.
Opravdu mě mrzí, když vidím, v jakém stavu je i tolik let od sametové revoluce dopravní infrastruktura. Sice se otevírají nové dálnice, ale realita? Do Polska po dálnici přes Hradec nedojedete. A to nemusíte ani chtít do zahraničí. Po dálnici se nedostanete z Prahy ani do jižních Čech nebo do Zlína… A pokud chcete cestovat vlakem? Železniční infrastruktura je zanedbaná a určitě nevypadá tak, jak bych si ji v moderní zemi 21. století představoval.
Klaus v rozhovoru pro Lidové noviny uvedl, že česká společnost čelí změně společenského myšlení, přetvoření v nárokovou společnost. „Jde o pocit, že každý nárok musí být okamžitě uspokojován a realizován,“ řekl exprezident a pojmenoval to jako „maláčovatění“. Souhlasíte?
To si nemyslím. Kultivovaná společnost se projevuje tím, že lidem, kteří potřebují pomoc, pomůže. Od toho ve státě zřizujeme instituce, proto máme nějaké sociální zabezpečení. Platí, že v životě potřebujeme nějaké jistoty. A jednou z těch jistot by mělo být, že pokud skončíte z různých příčin na pomyslném dně, nebudete na zvládnutí té situace sami. Jsme společností sociální a myslím, že je tomu dobře. Na straně druhé je třeba tvrdě bránit zneužívání.
Jste členem think-tanku Vzdělávání 21, který přišel s návrhem velké změny maturitní zkoušky (více viz Hrot 4/2022). Ministr školství Petr Gazdík (STAN) uvedl, že z vašeho návrhu bude při reformě maturit vycházet. Proč je potřeba maturity opět měnit?
V think-tanku si myslíme, že maturita by měla víc zohledňovat pestrost ve středním školství. Návrhem také chceme přispět do diskuse, jaké místo v celé soustavě vzdělávání by maturita měla mít. Jaký má mít význam. Co tou zkouškou sledujeme. Měli bychom si ujasnit, zda se jedná o předpoklad ke studiu na vysoké škole, ukončení určitého cyklu vzdělávání, či přípravu na budoucí povolání. Podle našeho názoru má být u maturitních zkoušek větší míra flexibility.
Měla by umět reagovat na to, že někdo třeba nechce pokračovat dalším studiem na vysoké škole, ale touží se uplatnit ve své profesi. To by umožnila nová profesní maturitní zkouška, a kdo by později chtěl studovat, potřebnou zkoušku by si doplnil. Chceme, aby maturita více odrážela to, čemu se chce student v budoucnosti věnovat.
Návrh ale sklidil poměrně značnou kritiku. Například podle Asociace češtinářů povede k deobjektivizaci a degradaci maturitní zkoušky. Co vy na to?
Tak konkrétně k českému jazyku. Když jsem maturoval v roce 1984, byla vyhlášena témata zkoušky a student musel napsat čtyři strany A4 na dané téma. Když před několika lety maturovaly moje děti, stačila už jen jedna popsaná strana A4. Degradovala se čeština, když se snížil tento rozsah?
Návrh, který jsme připravili, je otevřen k diskusi s odbornými asociacemi a neklade si za cíl vše popsat do detailu, ale nastínit určitý směr. Jistě, tento dokument se bude vyvíjet a reflektovat názory, které budou přicházet.
Nakonec ale bude na ministrovi školství, v jakém rozsahu a v jaké podobě návrh přijme a zapracuje do připravovaného zákona. Připadá mi ale, že někdy v té kritice všeho možného zapomínáme na to nejpodstatnější. Tím je odpověď na otázku, co a v jakém rozsahu mladí lidé potřebují znát pro svůj další život.
